- bratři Vranečkové
Jan a Václav Vrankové nebo též Vranečkové pocházeli z městečka Krásno z rodiny tkalcovského mistra. Nebýt jejich nadšení a vytrvalosti, klášter by v Zašové nestál. Jsou velkou inspirací a povzbuzením i pro nás, členy a příznivce spolku, který chce nějakým způsobem obnovit život zašovského kláštera.
RODNÍ BRATŘI
Jejich rodiče jsou v matrice ještě zapsáni jako Václav a Rozálie Vrankovi, jejich syn Jan Bartoloměj už ale sám sebe ve své rodové kronice označuje zdrobnělou podobou rodového příjmení – Vranečka.
Jan Bartoloměj Vranečka je známým a často citovaným prvním zašovským kronikářem. Z jeho díla se zachoval pouze zlomek, ale i to stojí za to. Na jeho staršího bratra Františka Václava se často zapomíná. Neoprávněně. Václav vstoupil do trinitářského kláštera v Horních Uhrách (na Slovensku). V té době ještě nebyl žádný trinitářský klášter ani v Čechách, ani na Moravě. Václav nebyl kněz, v řádu působil jako laický člen – bratr. Řeholní sliby složil ve svých 19 letech roku 1695 a užíval pak řeholní jméno Václav od sv. Antonína. Sloužil střídavě v Ilavě a v Prešpurku; až byl založen trinitářský klášter v Praze, byl jako znalý jazyka poslán tam.
Podnikal cesty s posláním vybírat pro řád peníze na vykupování zajatců. Byl velmi oblíbený a úspěšný. I tehdy ale existovali podvodníci, kteří zneužili popularity trinitářů a v přestrojení za mnichy konali falešné sbírky pro vlastní obohacení. Vyšlo proto nařízení, že všichni takoví podvodníci budou potrestáni. Jediný kdo je oprávněn jménem řádu prosit o almužnu, je bratr Václav, který se může prokázat příslušným oprávněním.
Překvapí, že pro tak rozlehlé území byl určen pouze jeden mnich, který měl shánět finanční prostředky pro vykupování křesťanských zajatců z mohamedánského zajetí. Nesmíme si však představovat, že chodil dům od domu. Oslovoval přirozeně především lidi bohaté a těch zase tolik nebylo (a také k nim nemohl přijít každý měsíc).
Bratr Václav na svých cestách však neshromažďoval pouze finanční prostředky, ale hledal i možnosti, kde a jakým způsobem by se dal založit nový trinitářský klášter. Toužil po klášteře někde doma na Moravě. Trinitářské kláštery byly v té době především v Horních Uhrách. Bylo to strategicky výhodné pro blízkost hranic s Osmanskou říší.
Václav usiloval o založení kláštera na Moravě od roku 1697. V průběhu let bylo díky němu v té věci učiněno pět nadějných pokusů, všechny však z nějakého důvodu ztroskotaly. Až po deseti letech v roce 1707 se s tímto svým plánem svěřil mladšímu bratru Janu Bartoloměji, který v té době získal místo v Zašové a jak sám zapsal do rodové kroniky - stal se "rektorem u Matičky Boží zázračné“ (rektor – zde ve významu – učitel, správce školy, zpěvák a varhaník v jedné osobě).
Od té doby oba bratři nepolevili, dokud klášter v Zašové nestál. Václav při tom využil některé své kontakty z předešlých pokusů o přivedení trinitářů na Moravu. Přesto bylo potřeba překonat množství překážek a potýkat se s tehdejší byrokracií. První pokus narazil i na odpor císaře, který dokonce svůj nesouhlas s klášterem v Zašové formuloval tak, že už nechce o té věci nikdy nic slyšet. Vytrvalost obou bratrů a dalších zainteresovaných hraničila až s drzostí.
Ve své kronice Jan Bartoloměj Vranečka píše:
"Pro budoucí památku toto zanechávám, však ne pro žádnou chválu, ale pro čest Rodičky Boží, která se od starodávna v Zašovej v zázračném obraze ctí.
S mojím bratrem Venclem, který je v řádu sv. Trojice a který ten čas byl v Praze v klášteře 18 let, jsme spolu oba bratři se starali, kterak bysme v lepší způsob služby Boží rozmnožili, poněvadž od farářů rožnovských jen za měsíc jednúc mše svatá se sloužila a lid mnohý přicházel z daleka a neměl kněze nikdy.
A tak já od tej chvíle sem začal s mým panem bratrem se radit, jak by se to mohlo stát, aby oni řeholníci se k nám dostali, kteří jsou tenkrát v Praze byli a můj pan bratr frátr Vencl potroše shledával dobrodince, co by jich fundýrovali, až jich sehnal.
A tak sme my spolu bratři vlastní na 18 let o tom mezi sebou se radili a sobě psávali, třebas někdy každý týden psaní mě psal a platil sem poštu, co vyšlo peněz za 18 let! A při tom co vicej: já sem mnohdykrát šel sám s psaním do Holomouce, dyž sem ho nesměl dát poslovi, že by se někde ztratilo, dyž nekdy moc na tom záleželo. A co sem se já nachodil k těm mnohým fundatorům, když mně pan bratr Vencl psával z Prahy v tajnosti. Co sem zmeškal, co sem při tom chození utratil, co sem od pana faráře ošklivostí podstoupil, že už několikrát mne ze služby chtěl vystrčit.
Aj mně samému se trefovaly dvě dost dobré služby, v Týnci blíž Olomouce za rektora a Hustopečané mne taky žádali, ale já sem nechtěl pro ten klášter těch služeb přijat. Já sem nechtěl opustil všecku tu práci, byla mně milejší jí sem sloužil."
Jan Baeroloměj Vranečka jistě nepřehání. Angažoval se podobně jako bratr Václav ve věci zašovského kostela i kláštera se skutečným zanícením – a to skutečně od základů – viz jeho zápis:
Léta 1714 14. Augusti první kámen na nový kostel zašovský byl založený od Jana Bartoloměj Vranečky a jeho syna Baltazara.
Až ke zdárnému konci. 15. července 1725, byl do nového kostela přenesen milostný obraz P. Marie Zašovské - zprávu o tom máme opět díky Janu Vranečkovi. Trinitáří tím převzali do své péče nejen obraz, ale i celý kostel:
… Po svěcení pak tenž pan hrabě a probošt infulírovaný (s mitrou), vezmouce s sebou světské duchovenstvo, šel s nimi do starého kostelíčka pro svatý obraz zázračný blahoslavené Panny Marie, starodávní, přes množství let chovaný v tom dřevěném kostelíčku. A vezmouce s sebou tenž svatý obraz 6 osob, 4 páni faráři jej na nosidelkách nesli a 2 kaplani po bocích jej zdržovali a já, ten čas rektor zašovský Joannes Vranečka, ze zadu jsem nejvíc jej zdržoval, až sme přes práh do nového kostela vstoupili. Tu pan hr. z Turnu nařídil pánům páterům trinitářům ten svatý obraz odevzdati. Oni jej přijali z rukou pánů farářů a přes kostel až na oltář nesli a tam uctivě postavili, kdežto mnohými zázraky se stkví. Kteří své útočiště k nejsvětější Rodičce Boží Panně Marii mají, která se ctí v tom svatém zázračném obraze od starodávna chovaném v Zašovej."
Je výmluvné, že po schválení založení kláštera jako první (2. dubna 1724) přichází do Zašové právě frátr Vaclav, aby zde zajistil prozatímní ubytování dalším členům komunity. Ale problémy a obstrukce pokračují i po císařském souhlasu se stavbou kláštera:
Fr. Wentzel 138 nocí doma nespal, byl pořád v zámku, dolicitiroval o plac pro klášterskú zahradu u J. M . pana hraběte, nebo to velice těžko šlo…
Stopy díla bratří Vranečků nacházíme i tam, kde bychom to sotva čekali. Současný obecní znak vychází ze staré zašovské pečeti. Také o ní je zmínka ve Vranečkově kronice:
Léta 1728 pan bratr můj řeholník ten čas v klášteře zašovském bydlící jménem Francz Venceslaus dal udělat pečovt neb dekret obci zašovskej, však z vůle a opovědění milostivej vrchnosti. Pečavt obsahuje v sobě tři kopce, na prostředním stojí kříž, na druhém ve věnci litera M, těm ve věnci litera Z. V tenž erbu neb pečovtě sou tři bílé kopce neb hory v červeném poli. Vzaty jsou z erbu slavného torz pánův a hrabat ze žerotína
Bratr Václav Vranečka pobyl v Zašové pouze 9 let. Zemřel roku 1734, a jak píše František Šigut, bez něho by zašovský klášter nikdy nevznikl. Václav trpěl dnou. Zemřel v 58 letech a pochován je u oltáře sv. Jana Nepomuckého. Za dalších 9 let se zde konal pohřeb i jeho bratra, rektora Jana Bartoloměje.
Syn Jana Bartoloměje se mezi tím stal knězem, trinitářem s řádovým jménem Rudolf od sv. Jana a Felixe. Do otcovy kroniky vlastní rukou připsal:
Leta Páně 1743 dně 1. ledna jdouc na koledu na Malú Bystřičku můj nejmilejší otec Jan Bartoloměj Vranečka rektor zašovský dosdtal večer alteracy, na druhý den velký katar a píchání, kterážto nemoc tak ho složila až ho do hrobu položila. Ráno o půl šestej hodině jsa svátostmi zaopatřený v mojí přítomnosti ducha vypustil, kdežto já jeho syn Patr Rudolfus, majíc na sobě štolu nad nim sem se modlil, svěcenú vodu kropil, do mého hábita oblekl. Dne 12. ledna slavně ve velkém kostele v Zašovej byl pochován. Veškeren lid plakal na pohřebě, byl starý 64 let můj otec.
Od prvních plánů bratří Vranečků do 4. října 1725, kdy byl položen základní kámen kláštera, tedy uběhlo 18 let práce starostí, nadějí, zklamání i radosti. Vranečkové byli u Založení kostela i kláštera, ale pokračovatelé Jana Bartoloměje zaznamenali i konec slavného období zašovských trinitářů:
Léta páně 1783 dně 15. December, jenž bylo v pondělí po třetí neděli adventní, byli kasyrováni páni pátři trinitáři v Zašovéj a celá provincie a na Smrtnů nedělu 1784 dně 4. Apryle poslední trinitář kázal.
Léta Páně 1785 dně 10. January byly ty věcy prodávány po pátrech trinitářech.
Snažení a vytrvalost bratrů Vranečkových je velkou inspirací a povzbuzením i pro nás, členy a příznivce spolku, který chce nějakým způsobem obnovit život zašovského kláštera.
