MATICE ZAŠOVSKÁ **************** trinitářský klášter

Kvůli adaptaci kláštera na jeho nové využití hledáme inspiraci a sbíráme zkušenosti v jiných klášterech. Vloni jsme zorganizovali za tím účelem zájezd do nedalekého Příbora, letos jsme se vypravili do Broumova. Situace v broumovském klášteře je jiná než u nás, ale jeho návštěva byla přesto velmi přínosná.

Broumovský benediktinský klášter je rozlehlý a jeho současná podoba je dílem mistrů barokního stavitelství otce a syna Dientzenhoferů (Kryštof a Kilián Ignác). Po II. svět. válce byli jeho obyvatelé odsunuti do Německa a podobně byli vypovězeni i jejich čechoameričtí nástupci. Objekt kláštera pak v době politiky likvidace řeholních řádů sloužil jako internační tábor pro řeholnice. Zdevastovaný klášter byl po obnově demokracie vrácen benediktinům, ti však již nemají personálně na to, aby jej obsadili. S pomocí dotací začali zajišťovat jeho obnovu alespoň po stránce stavební.

Aby se do kláštera vrátil život, aby nebyl pouze mrtvou památkou, o to se v posledních letech úspěšně snaží Agentura pro rozvoj Broumovska (a jeho Vzdělávací a kulturní centrum Klášter Broumov) která spolupracuje s majitelem kláštera.

Naše výprava byla ubytována přímo v klášteře v jeho části nazvané Dům hostů, což bylo pro nás zajímavou zkušeností již samo o sobě, protože bychom byli rádi, kdyby takové poutně-turistické ubytování vzniklo i v klášteře zašovském.

Nejpřínosnější pro naši „expedici“ však byla podrobná prohlídka kláštera se skutečně fundovaným výkladem. Doprovázel nás jednak Ing. Aleš Freiwald ze Vzdělávacího a kulturního centra Klášter Broumov a z pražského Národního památkového ústavu za námi přijel Ing. arch. Miloš Solař, Ph.D., který je odborným garantem dosavadní rekonstrukce kláštera. Povolanějšího průvodce Broumovským klášterem jsme mít nemohli, objekt jsme prošli doslova od sklepa po půdu.

Přes všechny rozdílnosti má zašovský a broumovský klášter něco společného. Ač byl po staletí součástí obce (města) dnešní generace místních obyvatel k němu neměla prakticky žádný vztah. Nemohla si jej vytvořit, protože objekt byl po celý jejich život z velké části nepřístupný. Lidé jej znali pouze zvenčí, a to ještě špatně. To vše se daří pozvolna měnit díky aktivitám Agentury a jejího Vzdělávacího centra. V prostorách kláštera a zvláště v jeho zrekonstruované zahradě jsou pořádány akce, na které se lidé naučili chodit, a postupně si začínají uvědomovat, že mají ve svém městě cosi výjimečného, vodí sem i své návštěvy a jsou prostě rádi a hrdi na to, že mají „svůj“ klášter.

Co se mi jevilo jako zvláštní

Patrně doposud neexistuje celková koncepce budoucího využití kláštera. Majitel i spolupracující agentura zřejmě zvolili strategii, že nejdůležitější je nějak začít, oživit, vzbudit o klášter zájem a průběžně využívat všech dotačních titulů, na které se podaří dosáhnout.

Podmínky dotací bývají různé a někdy i ne zcela logické. Tak zřejmě došlo k tomu, že s využitím dotace mnoha desítek milionů korun určených na obnovu kláštera vznikla na místě zchátralých pomocných hospodářských budov při zdi klášterní zahrady novostavba špičkově vybaveného Vzdělávacího a kulturního centra, přičemž samotný klášter s množstvím prostor vhodných pro totéž využití byl opraven pouze z jedné pětiny…

Co se mi obzvlášť líbilo

Přebudování bývalého domku kuchaře na tzv. Literární domek, který si pronajímají spisovatelé, aby mohli tvořit v tichém a inspirativním prostředí. (V době naší návštěvy v něm pobývaly dvě francouzské spisovatelky).

Co potvrdilo mou „hypotézu“

Ubytovací část se nesnaží podobat nějakému hotelu, ale zachovala si charakter kláštera: ložnice (cely) jsou zařízeny velmi jednoduše, přičemž ubytování splňuje všechny podmínky bezbariérovosti a požární bezpečnosti - požární hlásiče, evakuační výtah, protipožární prosklené příčky oddělující jednotlivé zóny (ty jsou vyřešené tak, že působí dojmem, jako by měly svůj původ v předminulém století). Toalety a sprchy jsou společné, poměrně daleko od pokojů, a jsou samozřejmě vestavěné do historických místností s klenutými stropy, ovšem vkusně a citlivě. Tam, kde to šlo, je podlaha i v této ubytovací části původní - kamenná nebo z pálené hlíny či prkenná. Většinou je však nahrazena současnou keramickou dlažbou (podlahové vytápění) nebo novými dřevěnými prkny.

Ubytování není úplně levné, přesto nám bylo řečeno, že již mají obsazeno do konce září. Ač v klášteře nežije jediný mnich, na chodbách jsou tabulky „SILENCIUM“ vyzývající k tichu, což všichni ubytovaní respektují. To vše: ticho, dlouhé klášterní chodby, hlas věžních hodin a pohled z oken do rajského dvora nebo klášterní zahrady… Vytváří onu atmosféru místa - tedy to, co ubytování v klášteře ozvláštňuje a co je důvodem, proč mnozí lidé dávají takovémuto ubytování přednost před standardním hotelovým pokojem.

Stravování: V samotném klášteře funguje pouze nevelká jídelna s přilehlou výdejnou jídla, kde se po předešlém objednání vydává zájemcům snídaně. Ve vlastním objektu kláštera žádné restaurační zařízení není. Kavárna i restaurace jsou však v blízkých budovách, které byly součástí širšího klášterního komplexu.

V části kláštera je městské muzeum. Expozice je jednak věnována fotoaparátům značky Meopta, z části historii Broumovska, ale celé muzeum jakoby zamrzlo v polovině minulého století… V klášteře není žádná expozice připomínající osudy kláštera v době nesvobody, není zde ani nic, čím by řád benediktinů „propagoval“ sám sebe, svou řeholi. Jedinou takovou soudobou připomínkou je krátký text vysvětlující požadavek dodržování ticha:

Za jedním mnichem přišel člověk a zvědavě se ptal: „Co pro tebe znamená ticho?“ Mnich právě stál u studny a čerpal vodu. Řekl svému hostu: „Podívej se dolů do studny! Co vidíš?“

„Nevidím nic, jen zčeřenou vodu,“ odpovídá host. Po chvíli ticha povídá znovu mnich: Podívej se znovu, co vidíš teď?“

„Teď už vidím zřetelně svůj obraz na vodní hladině, vidím sebe,“ odpoví host.

„Vidíš, to je moje zkušenost s tichem – vidím v něm lépe sebe sama“ říká mnich.

Ticho vždy patřilo k atmosféře kláštera. Ticho potřebuje každý, nejen mnich. Dopřejme zde v klášteře ticho sobě i druhým, abychom v tichu viděli a poznali něco více.

Petr Prokop Siostrzonek, opat břevnovský a broumovský

Na závěr si dovolím ještě ocitovat našeho průvodce pana doktora Solaře z NPÚ Praha:

Když přijdu do starého kostela, všímám si nejen architektury a umělecké výzdoby, ale myslím i na ty, kteří do něj chodili. Měli v něm svatbu, křtili své děti, pohřbívali své blízké. Prožívali zde nejvýznamnější okamžiky svého života.

Architektonické dědictví je pevně spojeno s lidmi, kteří je vytvořili. Užívali je. Měli z něj radost. Chápali jeho hodnotu. Po staletí o ně pečovali. Když jsem dostal Broumovský klášter do referátu, mnoho života v něm nebylo. Z tohoto hlediska mi přijde vznik občanských aktivit, které mají nejen zájem, ale dokážou se i postarat, téměř jako zázrak.

                               Další informace o broumovském klášteře ZDE