- napříč staletími
Jan a Felix - dva poustevníci ze vzdálené Francie... Ještě 500 let po jejich smrti jsou k jejich poctě vztyčovány sochy: na nejfrekventovanějším místě českého království - na Karlově mostě stejně tak, jako v průčelí kostela podhorské valašské dědiny - v Zašové.
ŘÁD NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE PRO VYKUPOVÁNÍ ZAJATCŮ
Řád vznikl s cílem organizovat finanční sbírky a následně zajistit vykoupení křesťanských zajatců a otroků z muslimského zajetí. Členové řádu se v krajním případě sami nabízeli výměnou za zajatce nebo sloužili jako rukojmí, dokud nebyla za vykoupené zaplacena celá požadovaná částka. Řád za tím účelem vysílal své členy jako tzv. redemptory do arabských zemí, tito tam zajatce osobně vykupovali a dopravovali do křesťanské Evropy. Fyzickou záchranou starost trinitářů o bývalé zajatce nekončila. Osvobozeným se nejdříve dostalo péče v trinitářských klášterech. Na samotné vykoupení zajatců byla určena třetina získaných prostředků, druhá třetina byla použita na péči o vykoupené a ostatní potřebné, poslední třetina sloužila k zajištění vlastních potřeb řádu.
Trinitáři skládali kromě tří obvyklých řeholních slibů (chudoby, čistoty a poslušnosti) ještě slib čtvrtý, že nebudou aspirovat na církevní hodnosti. Jako jeden z prvních řádů praktikovali trinitáři kombinaci vnitřního, kontemplativního a aktivního, veřejného života – pastorace.
Ještě i v současnosti vykupují trinitáři v některých částech Afriky dětské otroky, konají misie, pastoračně působí v nemocnicích, věznicích, svými sbírkami podporují výchovnou činnost, pečují o utečence, bezdomovce a pomáhají pronásledovaným křesťanům.
Heslo řádu: „Třikrát Nejlepšímu a Největšímu sláva!“
Znak: ve stříbrném (bílém) štítě rovnoramenný řecký kříž, v němž je přes vodorovné modré břevno položeno svislé červené břevno. Bílá barva znaku symbolizuje Boha Otce, modrá Syna – Spasitele a červená Ducha svatého.
Na obr. dvě verze trinitářského kříže: vlevo starší, užívaný až do 18. století (někde tento kříž dosud užívají sestry trinitářky). Vpravo kříž užívaný od 16. století reformovanými trinitáři - bosáky.
Řádový oděv: bílý hábit s kapucí a škapulířem, který má na přední části v úrovni prsou našitý červenomodrý kříž. (Škapulíř jsou na ramenou spojené dva pruhy látky nošené tak, že jeden pruh splývá přes prsa, druhý na záda). Oděv doplňuje černý (jindy bílý) plášť s trinitářským znakem na jeho bocích. Během staletí se samozřejmě i konkrétní podoba řeholního oděvu vyvíjela. Představu, jaký oděv nosili trinitáři v době jejich působení u nás, si můžeme udělat i podle soch zakladatelů řádu v průčelí našeho kostela. (Originály soch si můžeme zblízka prohlédnout ve farní chodbě.)
Organizační struktura řádu: V čele celého řádu stojí „generál“ – generální ministr volený na šest let. V čele provincie „provinciál“ – ministr provincie volený na tři roky. Jednotlivé řeholní domy – konventy (kláštery) - vedou ministři konventu volení provinciální kapitulou na tři roky. Menší komunity řeholníků – rezidence - řídí určení představení. Členy řádu jsou kněží a laičtí bratři. Řeholníci užívají rozšířené řeholní jméno (např. Václav Vranečka, bratr zašovského lektora, je jmenován jako „Václav od sv. Antonína“.
Okolnosti vzniku řádu: V souvislosti s dobytím Svaté země mohamedány upadlo velké množství křesťanů do jejich zajetí, podobně se do otroctví dostávalo mnoho věřících při nájezdech korzárů v oblasti Středozemního moře, na pobřeží Španělska a severní Afriky. I když některým bohatým rodinám se dařilo své příbuzné ze zajetí vykoupit, výkup či výměna zajatců nebyla nijak systematicky organizována a zvláště nemajetní byli bez šance na svou záchranu. To se změnilo až vznikem řádu trinitářů.
Zakladatelé řádu trinitářů: sv. Felix z Valois (1127 - 1212) a sv. Jan z Mathy (1160 - 1213).
Sv. Jan z Mathy se narodil 23. června 1160 zbožným a urozeným rodičům ve francouzské Provence. Otec poslal Jana do Aix, kde se naučil gramatice, šermu, jízdě na koni a dalším dovednostem, hodným mladého aristokrata.
Sám Jan měl ale jiné ideály. Své kapesné rozdával chudým, každý pátek navštěvoval špitály a podle svých sil pomáhal nemocným… Později se usadil na samotě nedaleko rodného města. Byl tu ovšem často rušen návštěvami svých přátel. Proto se rozhodl odejít studovat do Paříže, kde získal titul doktora teologie. Brzy poté byl vysvěcen na kněze.
Při své první mši obdržel vidění Krista na trůnu, jak pravou rukou drží za předloktí spoutaného bělocha, který nese modročervený kříž a levou rukou stejně spoutaného černocha.
Později nechal sv. Jan z Mathy podle tohoto svého zážitku vytvořit mozaiku nad portálem trinitářské nemocnice při klášterním kostele sv. Tomáše v Římě. Dílo dokončené roku 1210 je obdivuhodně zachovalé a tento výjev byl a je užíván trinitářským řádem jako jeho znak - viz obr. na úvodní stránce. Později, v době barokní pojali umělci Janovo vidění jiným způsobem: jako anděla s modročerveným křížem 
na rouchu, který rukama před tělem zkříženýma ukazuje na dva okovy spoutané muže po své levici a pravici – jeden představuje křesťana, druhý pohana či muslima (viz obr. vlevo).
Aby Jan pochopil význam znamení a promyslel svůj životního program, rozhodl se pro rozjímavý život v poustevně. Tak došlo k osudovému setkání se starým poustevníkem Felixem.
Jan se v rozhovorech s poustevníkem Felixem utvrdil v přesvědčení, že jeho úkolem je zprostředkovávat vykupování křesťanů z muslimského zajetí. Sepsal pravidla, založená na augustiniánské řeholi a spolu s Felixem se vydali za papežem Inocencem III. Ten oba kněze přijal a 17. 12. 1198 schválil nový řád Nejsvětější trojice – trinitářů (Santissima Trinitas), který se měl zabývat právě záchranou křesťanů ze zajetí. (Sv. Felixi bylo v té době už 71 let.)
Založení nového řádu povolil a podporoval také francouzský král Filip II. August. Král Jana jmenoval dvorním teologem a duchovním rádcem a tato čestná funkce pak zůstala všem generálním představeným trinitářů až do konce monarchie.
První cestu za výkupem zajatců podnikli oba zakladatelé společně a přivezli 186 křesťanů. V Paříži je vítaly davy lidí za hlaholu zvonů. Druhou cestu vykonal Jan z Mathy již sám a vysvobodil při ní 120 vězňů v Tunisku. Při této cestě byl muslimy zbit a křesťané ho nalezli polomrtvého na ulici v Tunisu. Arabové je pronásledovali i po nalodění, ale i s poničenou lodí a potrhanými plachtami se jim podařilo šťastně doplout do ostijského přístavu u Říma. Jan své působení pak zaměřil na Itálii, Španělsko a Afriku. Zemřel v Římě 17. prosince 1213 přesně 15 let po založení svého řádu. Bylo nu 53 let. Jeho tělesné ostatky byly teprve v roce 1665 tajně převezeny do Madridu, kde jsou uloženy v klášterním kostele.
Atributy: sv. Jan z Mathy bývá zobrazován jako řeholník s knihou v ruce (kniha představuje regule řádu, které sepsal), s kněžským biretem a podobně jako sv. Felix - s uvolněnými okovy v ruce.
Sv. Felix z Valois se narodil 9. dubna 1127 do hraběcí rodiny ve Valois ve Francii. Byl pravnukem francouzského krále Jindřicha. Felix od dětství projevoval milosrdnou lásku k chudým a nešťastným. V době dospívání začal toužit po hlubším duchovním životě. Později proto přenechal právo prvorozeného (hraběcí titul) mladšímu bratrovi, přijal svátost kněžství a po nějaké době odešel do ústraní, aby v odlehlém kraji žil zbožným a odříkavým životem. Zde se k němu jako k moudrému, starému poustevníkovi později připojil o 33 let mladší Jan z Mathy.
Jejich společné hledání vůle Boží vyústilo v rozhodnutí založit nový řeholní řád se zaměřením na vykupování křesťanských zajatců z rukou muslimů a pohanů. K jejich rozhodnutí prý přispělo i vidění jelena s Janovi už známým červenomodrým křížem v paroží. Později na místě zjevení jelena došlo k založení prvního – „mateřského“ - trinitářského kláštera v Cerfroid (bývá volně překládáno jako „u jelení studánky“). Stařičký sv. Felix se stal jeho prvním představeným a pilně se zde věnoval formaci zájemců o vstup do řádu a organizoval první sbírky. Zemřel 12. ledna 1212 ve věku 85 let.
Atributy sv. Felixe jsou podobně jako u sv. Jana z Mathy - rozlomené okovy a trinitářský řeholní oděv. Bývá také zpodobňován s berlou, kterou měl jako opat kláštera právo nosit nebo s jelenem s křížem mezi parohy (nesplést se sv. Hubertem).
Řád byl vnímán jako potřebný a jeho výsledky byly očividné – tisíce křesťanů navrácených jejich rodinám. To zajišťovalo trinitářům obecnou podporu. Přízeň veřejnosti se neprojevovala pouze finančně, ale i přílivem nových členů řádu. Za pouhých 15 let, v době úmrtí svého zakladatele, měli trinitáři už 35 klášterů. Koncem 13. století až 250 klášterů tvořilo společně 12 trinitářských řádových provincií.
Záhy vznikla i ženská verze řádu a od 14 století se rozvíjel tzv. III. řád trinitářů – pro osoby z řad světských příznivců, žijících svým civilním životem, ale hlásících se k ideálům Trinitářů. Na důkaz příslušnosti k tomuto řádu nosili na svém těle menší trinitářský škapulíř s červenomodrým křížem.
Řád se rozšířil do dalších zemí: do Španělska, Itálie, Portugalska, Německa a na Britské ostrovy, ale také na území dnešního Polska a Rakouska.
Trinitáři vysvobozovali zajaté křesťany také výměnou za muslimské zajatce, které za tím účelem vykoupili od křesťanských Evropanů, což jim do jisté míry zajistilo i přízeň muslimské strany. Přesto při těchto záchranných cestách a jednáních s muslimy bylo zabito nebo zůstalo v muslimském zajetí velké množství trinitářů. Někteří se dokonce nabídli dobrovolně výměnou za propuštěné.
Za první tři století zachránili trinitáři asi 90 tisíc osob z muslimského zajetí. Takto osvobození po návratu do Evropy procházeli v průvodu městy, což sloužilo další podpoře a oblibě trinitářů a rozkvětu jejich řádu. V 15. století dosáhl tento řád svého vrcholu s asi 880 konventy po celé Evropě. Následuje pozvolný úpadek způsobený vnějšími vlivy, ale i vnitřními příčinami.
Vznik reformované větve „bosých trinitářů – bosáků“
V různé době a v různých zemích se objevují reformní snahy vrátit řádu původní ideály a strohost řeholního života. Zatímco v kolébce řádu - ve Francii - tvrdě ukončila další rozvoj a obnovu řádu revoluční a válečná vřava, v sousedním Španělsku se toto reformní hutí úspěšně rozvinulo a vedlo ke vzniku nové, autonomní větve řádu. Reformovaní trinitáři jsou lidově nazývání „bosými“, na rozdíl od „obutých“, což vyjadřovalo asketičtější způsob života těchto mnichů.
Po několika desetiletích došlo k jejich úplné odluce, k osamostatnění a k uznání papežem (r. 1636). Nereformovaná verze řádu v průběhu dalších staletí početně oslabovala, až zanikla (r. 1894).
Přísnější, reformovaná větev trinitářů – bosáků - byla tedy úspěšnější a proto také všechny současné trinitářské kláštery náleží k této reformované větvi původního trinitářského řádu. V Evropě byli zprvu pro své bílé roucho a zemi původu označováni také jako „bílí Španělé“. Hlavní iniciátor reformních snah a obnovitel řádu, Španěl Juan Bautista de la Concepción – Jan Křtitel od Početí (1561 - 1613) byl roku 1975 svatořečen papežem Pavlem VI.
V 16. století trpěli trinitáři v důsledku náboženských válek ve Francii, rozšířili se ale naopak v Uhrách, protože tato oblast Evropy byla v přímém ohrožení Turky. V 18. století vydával řád seznamy vykoupených zajatců tiskem a počet zachráněných od vzniku řádu se už počítá na stovky tisíc lidí.
Na další život řádu měly vliv násilné revoluční události ve Francii a rušení klášterů v Rakouskouhersku. Po potlačení řádových domů ve Španělsku, Polsku a Itálii jich zbyla jen hrstka. Poslední vykoupení zajatců se uskutečnilo v roce 1855.
Zdecimovaný řád se však dočkal obnovy. Postupně se navracel do zemí, kde kdysi působil a vyvíjí tam činnost i v současnosti i když už jiným způsobem, než v minulosti. Také ve starodávném mateřském klášteře Cerfroid dnes znovu (po zpustošení kláštera revolucemi a válkami) působí komunita trinitářů.
Od roku 1900 vystupují trinitáři už opět jako jednotný řád, bez dělení na "bosé" a "obuté".
V roce 1950 byla zřízena první samostatná trinitářská provincie v USA.
K roku 2014 měl řád 621 členů, z toho 407 kněží a působil ve 22 zemích světa např. ve Francii, Itálii, Španělsku, Polsku, Německu, Rakousku, ale také v Argentině, Bolivii, Brazílii, Chile, Kolumbii, Guatemale, Mexiku, Peru, Portoriku, Kanadě, USA, Kongu, Madagaskaru a v Indii. Současný generální představený řádu je 50. v řadě od založení řádu a je jim od toku 2007 Ind Jose T. Narlay.
